Dokonalost

29. prosince 2013 v 14:55 | LittleLover |  Jednorázovky
|Dokonalost|EXO|Tao+Kris|2690slov|

Hi, klokáncí, jak se máte? Doufám že se máte skvěle :3 Já jsem právě dopsala tuto povídku na EXO. Upřímně, jenom chvilku jsem přemýšlela nad tím, kdo by měl v tomto ději být. Hned mě prostě napadli oni dva. Ta povídka je jaksi zvláštní. Dobře, nebudeme si lhát, je divná :D Ale i tak doufám, že se bude líbit, alespoň trochu. Ten konec je...hodně zvláštní divnej. Neptejte se mě proč, protože já vám na to neodpovím, protože tu odpověď jednoduše nemám. No, doufám že si tuhle povídku užijete a že se vám bude líbit :) Za případné chyby se omlouvám ^^" Ale nemám betu ^^"






Za okny se našedlé mraky pořád míhaly a padaly z nich kapky vody, které se snažily očistit zem, i když byla člověkem až moc poničená, zprzněná a ušpiněná. Černovlasý chlapec se ušklíbl a dál bubnoval prsty o stůl. Nesnášel to tu. Všechno tady. Lidi, tohle město, stromy, vyšlapané cesty. Všechno tohle on nesnášel. Vše to bylo nedokonalé. Bylo to pošpiněné lidmi. A právě lidé pro něj byli ti nejméně dokonalými stvořeními, věcmi. Chtěl by žít bez lidí. Vrátit čas tam, kde tu lidé nebyli. Aby viděl tu nevinnou, krásnou a neposkvrněnou zem, kterou kdysi zničili a pořád ničí. Nesnášel se za to, že byl člověk. Člověk s mocí, která dokáže ovládat čas, a musí mít za ní odpovědnost. Nejraději by byl sámotným časem. Čas se mění. Jednou je dokonalým, podruhé ne. Co je nad časem? Jen nicota. Ke všemu potřebujete čas.

Zavřel oči a nechal se unášet hudbou jeho srdce. Byla tu jedna věc, kvůli které by se nevzdal své lidskosti. A tou byla láska. Pro něj byla dokonalá. I když bolela, byla dokonalá. Nese sebou vše, co by člověk kdy měl pocítit. Bolest, štěstí, útěchu, utrpění, strach, sladkost i hořkost. Měla v sobě vše, co kdy on vždy toužil ochutnat.

Chtěl ochutnat rty toho, kterého miluje. Chtěl ochutnat jeho kůži, chtěl ochutnat jeho lásku. Chtěl, aby i on ochutnal jeho. Aby se jeho dlouhé prsty dotýkali jeho holé, bílé kůže. A rty, aby laskaly kůži na jeho krku, která je tak citlivá. Aby věděl, jak chutná touha jeho těla, když ho začne spalovat, když se mu začne vlévat do žil a zastírat jeho mysl. Aby to znovu zakusil...aspoň ještě jednou...

Bubnování prstů o stůl utichlo, stejně jako myšlenky v Taově hlavě. Otevřel oči které skoro ani nepůsobily živě. Jako by byly mrtvé. A Tao by tak chtěl, aby se nemusel dívat na tu zkázu, kterou přinesl člověk. Ale ony to viděli všechno. Vydechl z plic vzduch a zadíval se na dřevěné dveře. Pohled zpočinul na klice. Tak rád by za ni vzal a vešel dovnitř, jenže nemohl. Musel počkat. Až teprve potom, co ten muž v bílém plášti vyjde, bude moct vstoupit. Ruce sevřel v pěsti. Nesnášel čekání. Ano, mohl s časem pohnout do předu, ale to by potom nebylo ono. Ten pocit, že ho znovu vidí, by nebyl takoví, protože by věděl, že může jen lusknout prsty, a čas se pohne kupředu. Ne, on to musel přetrpět. Počkat si, až se klika pohne a on bude moct jít za někým, kdo mu umožnil ochutnat lásku, společně se samotou.

Cítil, jak se ho zmocnujě smutek. Ano, smutek, který nezmizí. Protože toho, kterého miluje, milovat nemůže. Protože srdce druhého je...

"Pane , můžete se za ním jít podívat." Uklonil se starší muž v bílém plášti.

"Děkuju." Řekl rychle Tao a okamžitě vstal z křesla, na kterém doteď seděl.Potichu vstoupil do pokoje. Vypadal jako normální ložnice, jen s tím rozdílem, že tu všude byli různé nemocniční přístroje a chlapec, kterého drželi při životě.

Tao si sedl ke Krisovi na postel a chytl ho za ruku. Po jeho líčku se kutálela slza. Tady mohl plakat. Tady se mohl modlit k bohu a mohl si zde vykřičet hlasivky s prosbami, aby mu jediného člověka v jeho životě, který ho činil šťastným, vrátili zpět.

"Krisi řekni, zdá se ti něco? Vážně by mě to zajímalo. Nebo jestli mě vnímáš. Jestli víš, že jsem tu s tebou. Že tě miluji a že tě nikdy neopustím...Krisi...prober se prosím..." Tao začal plakat a Krisovu ruku, kterou měl v té svojí stiskl víc. Bolelo ho to. Tak moc. Jako by byl hladový a zamčený v kleci a někdo mu přes mříže ukazoval jídlo. Chtěl ho zpět. Kdyby smrt byla člověk která se snaží Krise vtáhnout k sobě, Tao by se snažil Krise vytrhnout z jejího sevření. Ale když není? Co má dělat?

Jediné, co mu zbylo bylo to, že nechal postavit tuto místnost a zařídit, aby zde byly tyto přístroje a zaplatit si doktora, který by kontroloval Krisův stav. Nesnášel peníze, protože ovlivňovaly tolik, ale byl vděčný, že byl z bohaté rodiny, která mu tohle všechno dotovala. Jinak by asi Krise ztratil úplně.

Tao zavzlykal při té vzpomínce, když mu oznámili, že ho chtějí odpojit. Že po dvou letech, s jeho zraněními není šance, aby se ještě někdy probral.

Silně se kousl do spodního rtu. On to nedovolí. On nedovolí, aby Kris zemřel...Ani po pěti letech...Ani po tom všem, co si vytrpěl, ho nenechá jentak jít. Ne.

Zadíval se na Krisovu tvář.

"Vypadáš tak klidně...jen spíš. A když člověk spí, musí se i probudit. Je mi jedno jak dlouho to bude trvat...Jen se mi probuď...Prosím." Řekl třesoucím se hlasem Tao a políbil Krise na čelo.

Když se odtahoval, jeho slza dopadla na Krisovu tvář a poklidně vypadající obličej sebou lehce škubl, pod tou slanou vodou.

"...Zase se sem vrátím Krisi. Miluju tě..." Řekl pořád stejně zdrceným hlasem a cestou ke dveřím, si důkladně osušil stopy po slzách.

Přál si, aby vše bylo dokonalé. Přál si, aby měl dokonalý život spolu s Krisem.A pak, když to vypadalo vše tak krásně...se vše muselo zvrtnout. Pamatuje si to, jako by se to stalo včera...Jak se drželi za ruce a povídali si o tom, co bude...jak se bavili o nich...O tom, kolik lidí na jejich svatbu pozvou a....

Zastavil se a snažil se zahnat slzy, které se mu tiskly v očích. Pak se podíval na svou ruku, na prsten, který mu Kris dal. Jeho ruka se začala třást.

Měli se brát. Měli před sebou vše a oni jim to vzali. Vzali jim jeden druhého. Jenom proto, protože se chtěli bavit. Protože oni...

Pevně tiskl víčka k sobě. Nadechl se a šel rychlým krokem do své kanceláře.Zavřel za sebou dveře a vzlykl.

"Kris bude v pořádku, ale...co já? Nevydržím to...já nemůžu...Nemám na to...Ne, musím...já musím..."

Chtěl by být dokonalým. Dokonale vypadat, dokonale mluvit, dokonale myslet...Dokonale milovat.

Zavrtěl hlavou. Nesmí ztratit víru v zítřek. Někteří lidé byli v kómatu i sedm let...On se muže probudit dnes, zítra, za měsíc...za rok, klidně i za dva...Ale probudí se. A on bude čekat. Protože to za to stojí...On za to stojí. Oni za to stojí.

Přešel ke svému stolu, na kterém byla hromada papírů, které musel zkontrolovat, a potom podepsat. Nesnášel to. Mohl být s Krisem. Vždy, když ho vidí, když vidí že dýchá, se mu alespoň trochu upokojí srdce.

Ze čtení ho vyrušilo jemné zaklepání na jeho dveře.

"Vstupte." Řekl Tao, ale dál se věnoval své práci.

"Nerad vás ruším pane, ale mám pro vás nové zprávy." Ozval se starší hlas a Taovi se rozbušilo srdce.

"Jaké zprávy? Lepší se jeho stav?"

"Ano, lepší se. Je to zvláštní, ale lepší se. Ale pořád nevíme, zda se probere. A pokud se probere, jak vážné bude jeho poranění hlavy. Ale i tak, šance na to, že by se mohl probrat, se zvětšují."

"Děkuju vám...velice já..." Taovi začali padat z očí slzy a poprvé za těch dlouhých pět let, mu na obličeji hrál mírný úsměv.

"Ale pak tu máme ještě jednu velice zajímavou věc..." Řekl stařík a zadíval se Taovi do uslzených očí. "Myslíme, že má podobnou sílu, jakou máte vy. Neříkám, že je stejná, že ovládá čas, ale je tam. Je v něm...Ale začalo se to projevovat až teď."

"Nikdy mi o něčem takovém neříkal..."

"Může se probudit, pokud je její majitel zasáhnut nějakým silným citem...A právě proto je to zvláštní. Pokud je člověk v kómatu, nevnímá, nemá sny...Zdá se mi to hodně zvláštní."

"Pak to znamená že..." Tao se sýpavě nadechl. "Musel vnímat..."

"Víte pane, přemýšlel jsem. Jeho kóma, by vlastně ani nemuselo být kóma."

"Jak to myslíte?"

"Že ho ta síla ochránila. Že se ho snaží chránit. Je možné, že ho chrání. Ale nevíme, jak tu sílu donutit aby se, řekněme vypla. A tak mě napadlo, že možná, kdybyste vy, použil svou sílu, mohl by se probudit."

"Víte, že to mám přisně zakázané."

"A vy víte, že to uděláte." Řekl doktor s úsměvem na tváři. "Prosím, udělejte to, kdykoliv. A stačí, aby jste pohl s časem jen trochu. Nemusí to být o staletí. Stačí o vteřinu. A pokud nastane nějaký pokrok, budu vás informovat. Pokud se tedy, neprobere úplně."

"Takže ta jeho síla...ho nutí ke spánku?" Zeptal se, jako by se chtěl ujistit.

"Ano.Tedy spíš, myslím si to. Tak jako si myslím, že až se ho dotknete svou silou, on se probudí. Ale jsou to všechno jen spekulace."

"Proč...proč jste na to přišel až teď?"

"Protože...víte pane, jeho stav se lepšil pomalými, velice pomalými krůčky, že až za těch pět let jde vidět nějaký větší pokrok. A jak jsem řekl...Byl zasažen velmi silnou emocí."

Tao jen kývl. Vydal se s doktorem ke Krisovu pokoji. Šel klidně, i když by se nejraději rozeběhl. Ale on musí být v klidu. Nic neuspěchat. Políčku se mu znovu kutálela slza a pomalu spadla na zem před Krisovým pokojem. Zavřel oči a nadechl se. Rukou se blížil ke klice a těsně před ní, jeho pohyb ustal. Když otevřel oči, byl v nich šok. Cítil tu sílu. Byla nasáklá emocemi. Byla ztracená, vyděšená...A připravená ublížit.

"Prosím, nechte mě s ním na chvilku osamotě..."

"Ale pane, vy se s ním neloučíte vy-"

"Prostě tak udělejte." Zvýšil hlas. "Prosím."

Doktor se na něj zmateně podíval. Pak jen kývl hlavou a uklonil se. Odešel a Tao pomalu vešel do pokoje. Ta síla jiskřila a byla okolo Krise.

"Jsou to tvoje pocity, že ano Krisi?" Promluvil tiše a ta síla se změnila. Byla klidná, i když pořád jiskřila.

Tao zadržel vzlyk a pousmál se. "Víš Krisi, vážně bych si přál, aby si se mi probudil...nemyslíš, že si spal už dlouho?" Skousl si Tao ret a přešel blíž k posteli. Sedl si na ní a chytl Krise za ruku, jako předtím. Políbil ho na ní a setřel si s ní slzy, které se mu řinuly z očí. Síla se znovu rozrostla a byla z ní cítit zlost a bezmoc.

"Krisi...možná...mohl bych ti pomoct se probrat...aby jsme byli znovu spolu...Abych ti mohl konečně říct jak moc tě miluju a přitom se dívat do tvých očí...Pamatuju si, jak jsem se ti vyznal a nedokázal se ti dívat do očí...ani potom, co jsi mě požádal o ruku, jsem to nedokázal udělat. Ale teď...dal bych za to všechno co mám, jenom abych se mohl podívat do tvých očí a říct ti to."

Taův stisk zesílil. Krisova síla se zastavila, jako by si něco uvědomovala a nedokázala na to zareagovat.

"Probudíš se mi?" Dodal šeptem Tao, a veškerá síla, co byla na povrchu se stáhla zpět do Krise. Tao semkl rty a díval se na Krisovu tvář, po které tekla slza. Tao se nahl nad Krise, palcem mu setřel slzu a políbil ho na rty. "Protože mi moc chybíš...a protože tě moc miluju..." Zašeptal do jeho rtů a znovu ho políbil.

Tao si sedl zpět na své místo a čekal. Protože on slíbil, že nikdy nepřestane čekat. Protože nikdo neví, co se stane zítra. Co se stane za hodinu, za dvě. To prostě nikdo neví.

Zadíval se na Krisovu tvář. Přišlo mu, jako by se usmíval. Pohladil ho po tváři a Krisova víčka se zachvěla.

Tao vydechl vzduch z plic. Opravdu reaguje. Měl by zajít pro doktora. Zvedal se a pomalu pouštěl jeho ruku, když stisk z Krisovi strany zesílil.

Tao polkl a pomalu se otáčel.

"Tao...neod...cházej..." Ozvalo se sýpavě.

Tao si dal před pusu ruku, aby tak zabránil vzlyku. "Neodejdu...nikdy, nikdy neodejdu..." Řekl a posadil se zpět, i když by nejraději Krise obejmul a v životě už ho nepustil. Zadíval se do jeho kaštanovích očí. "Chyběl si mi...moc si mi chyběl Krisi." Zašeptal.

"I..ty mě...Tao." Řekl znovu sýpavě.

"Musím pro doktora..." Řekl nahlas Tao, aby se donutil opustit Krise, i když na tak maličkou chvíli.


~

"Zdá se, že je v pořádku...Jen jsem mu musel dát dýchací masku, protože se mu špatně dýchalo. Jinak si myslím, že bude v pořádku, jen s ním musíte mluvit a cvičit. Celých pět let jenom ležel. Jeho nohy nebudou moc silné." Dořekl Doktor poté, co Krise prohlédnul.

"Děkuju vám...moc. Nedá se to popsat slovy. Jsem vám zavázaný."

"Nemusíte mi děkovat. Vše jste udělal vy. Myslím, že láska je opravdu mocná, když dokázala navrátit ztrácející se život." Usmál se doktor.

"Protože láska je dokonalá...Nechá vám víru, i když už jí necítíte...Nechá vám pocit bezpečí, i když stojíte nad propastí...Myslím, že lidé by neměli být hodni cítit něco takového, protože ji pošpiní...ale ona přesto vytrvává. Víte...lidé říkají, že láska je mrcha. To je lež. To ti lidé, kteří si s ní hrajou. Ona je jen nástroj. Dokonalý nástroj ničení i spásy..." Dořekl Tao a šel za Krisem do pokoje. Už nesmí být slabý. Musí být silný pro ně oba. Vydrží to. Protože láska je dokonalá. Protože v ní věří. Protože miluje a nechce být jako ti ostatní.

"Tao..." Promluvil Kris potichu a otočil k němu svou hlavu, aby ho mohl vidět.

Tao se usmál a sedl si k němu. Pohladil ho po tváři a zachvěl se. Už nehladí tu dokonalou, spící panenku. Znovu je to Kris.

"Neříkal...neříkal jsi, že...by si dal vše...za to abys..." Kris se rozkašlal a Tao pochopil.

"Že bych dal všechno za to, abych se ti díval do očí a mohl ti říct, že tě miluju?" Taovo srdce bilo rychleji než kdy předtím. Měl neuvěřitelnou radost a pocit štěstí. Kris se trochu usmál a kývl.

Tao se mu zadíval do očí, a usmál se. "Miluju tě Krisi. Moc tě miluju a nechci tě ztratit. Už nikdy. "

"Vnímal..vnímal jsem všechno.....ale nedokázal nijak zareagovat...omlouvám se...že nejsem silný..." Do Krisových očí se nahrnuly slzy. "Nedokázal jsem...tě utišit...nebyl jsem tu...když jsi mě potřeboval..." Říkal pořád potichu Kris s chvějícím se hlasem a se slzami na tvářích.

"Krisi...slz už bylo dost. Jsem moc šťastný, že s tebou znovu můžu mluvit. Budu se snažit, aby všechno bylo tak, jak má. Oprvadu já...Jsem prostě rád. Štěstím bych plakal ale....Těch slz už tu bylo moc a úsměvů málo."

"Miluju tě Tao...A...děkuju ti...."

"Za co?"

"Že...si tu pořád se mnou..."

"Nikdy bych tě neopustil...nikdy." Řekl Tao a opatrně si lehl ke Krisovi. Objal ho a dal mu pusu do vlasů. A i když nechtěl, do očí se mu znovu tiskly slzy. Cítil jak se celý třese, že s Krisem po tak dlouhé době mluví, objímá ho, dívá se mu do očí a směje se na něj...

"Tao já...cítím se strašně moc unavený...já...asi...usnu..." Říkal Kris a zavřel oči. Po chvilce pokojně oddechoval.

"To je dobré...budu tady...navždy."

Dívajíc se z okna hladil Krise po ruce. Vyšlo slunce, jehož paprsky se dotýkaly země. Pošpiněné, zničené země. Ale když se nad tím tak zamyslel, zem byla dokonalá. Dala život. A to je to nejcenější co může být. A nechává si pořád brát, i když to lidem nenáleží. Zem je dokonalá, protože je nechává. Nechá je, aby ji zničili, protože až ji zníčí, zničí sami sebe.

Tae se usmál. Ne všichni lidé takoví byli, a on to věděl. Věděl i to, že dokonalý lidé neexistují, protože kdyby ano, museli by mít tolik stránek, více než bible. A člověk je pouhá mince, co má dvě strany. Ale láska z lidí dokoné dělala. Nedala jim více stránek. Pouze ho ten druhý viděl dokonale. Protože věřil, že ten člověk pro něj udělá vše. A tak to i bylo.

Tae nikdy neřekl že je Kris dokonalý. On si to ani nemyslel, on to cítil. Pro něj byl dokonalým. Pro něj byl to nejcenějším. Kris byl jako mince. Ano měl dvě strany a on je obě miloval, protože jen s nimi byl dokonalý. Mít víc stránek znamená přetvářku. Znamená to lhát a ubližovat. Ale Kris mu nikdy neublížil. Nikdy. Byl jeho láskou, kterou si nechtěl nechat vzít. Kvůli němu by se vzdal všeho. Protože čím starší byl, tím jeho touha po dokonalosti stoupala. On věděl že nebyl dokonalým, ale někoho dokonalého chtěl. A našel ho. Miluje ho a milovat nepřestane. Chce ho ochránit a tak to taky udělá. Protože ví, jak moc cenná láska je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama