Fear kills everything

25. prosince 2013 v 17:40 | LittleLover
|Fear kills everything|EXO|Kris+Tao|523 slov|

Takže se znovu hlásím...Em...tu vánoční povídku nemám dopsanou...Omlouvám se.Nom, jinak k této povídce.Vlastně hlavně k jejímu názvu.Chtěla bych na toto téma napsat víc povídek, ale to se uvidí...protože jsem slíbila...rozepsalaTo,co chceš slyšet...Nom, upřímně si myslím žte to vlastně zruším, stejně tak AWAS. Proč? Nevidím, že by to někdo četl, tak proč zveřejňovat něco, co nikdo nečte?(Teda skoro nikdo?...Tedy, chápejte, žádnej koment...nic.Stačilo by mi, kdyby jste mi tam napsali třeba jenom ÁÁÁÁ.)...No, tak to nemusím zveřejňovat ani toto :D No nic...Psát si to můžu, a taky budu, jenom se to nebude zveřejňovat na blogu....Ale teď si snad užijete povídku.Bye~ :)





Řekni mu to...jen dvě slova...to ti neublíží...

"Ale odmítnutí ano.."

Nemůžeš vědět, jestli tě odmítne

"Ne...on není jako já..."

Jak to víš?

"My-myslím si to.."

Myslet a vědět...to jsou dvě zcela odlišné věci...řekni mu to.Teď máš šanci...

"Ahoj Tao...Oh, jsi v pořádku?" Zeptal se mě Kris.

Rty se mi začali chvět.

...Dvě slova...

"Ahoj...jo, jsem v pohodě...jen jsem se zamyslel..."

..Dva roky jsi sbíral odvahu...On nebude čekat pořád...

"To slyším víc jak rád..." Usmál se Kris, i když né moc přesvědčivě.

"Opravdu Krisi, jsem v pořádku."

"Vždyť nic neříkám."

Znovu ten jeho pohled...tak moc rád bych ho objal.Schoulil se k němu do náručí...Nemůžu mu to říct...Ztratil bych ho.Úplně...

Potlačil jsem vzlyk a chuť utéct.Nešlo to.Protože on je ten, kdo mě dělá šťastným...i když je to ten, kdo mi způsobuje největší bolest.

On ti jí nezpůsobuje.To ty sám.Řekni mu to...

"Tao...musím se ti s něčím...um, svěřit...Já..my jsme dlouho přátelé, ne?"Zeptal se mě a já kývl. "Věřím ti víc, než komukoliv...a tak..no.." Pozoroval jsem ho, jak zčervenal.Dlouhou dobu nic neříkal...moc dlouhou dobu...

"Tak co se stalo?Co mi chceš říct?"

"Asi...teda,ne asi ale...jsem Bi..." Řekl a díval se mi do očí...A já pocítil neuvěřitelnou radost...ale...

"Jak to víš?"

"No...Prostě...jsem narazil na někoho kdo...je úžasný...Tak...roztomilý a...Vypadá tak neuvěřitelně křehce..."

Ztuhl jsem a na prázdno jsem polknul.Cítil, jak uvnitř mě něco uvadá...Naděje.

Měl jsi mu to říct...Bolí to?

"Jak..jak se jmenuje?" Proč se ptám, když to nechci vědět?

"Luhan...Jmenuje se Luhan...a přijal moje pozvání na rande!" Řekl nadšeně a mě...se stáhlo hrdlo.Srdce, jako by mi někdo chytl a zabodl do něj ostré nehty. Cítil jsem, jak mě tlačí slzy v očích. A vzlyk, co se dral nahoru.

"Ah...doufám že ti to vyjde...Jen...musím si odskočit..."

Kris vesele kývl a já se vydal na záchody...modlící se, aby tam nikdo nebyl...

...Tolik příležitostí...Neřekl jsi mu to...teď si místo Luhana mohl jít na rande ty...Dvě slova...jen dvě slova...Bolí to?

Praštil jsem do dveří, které se ihned rozrazily.Po tvářích mi začali téct slzy. Ano, bolelo to. Bolest, které se nemůžete jenom tak zbavit...nemůžete...

"Krisi..." Vzlykl jsem.Před oči jsem si dal ruku.Nechtěl jsem se vidět brečet. "Tohle...není fér..."

Proč by to nemělo být fér?Že pozval někoho jiného než tebe?Kdo za to může?...Podívej se do zrcadla...Tam najdeš odpověď...

Křičet...tak moc se mi chce křičet...být naštvanej na celej svět...jenže...naštvaný...bych měl být..na sebe...

"Omlouvám se Krisi...jen..udělalo se mi špatně...tak..." Pohled jsem zabodl do země. Znovu se mi chtělo brečet.

"To je v pořádku.."Trochu se usmál. "Nechceš vyprovodit domů?"

"Um...Pokud ti to nebude vadit..."

"Ne, nebude."

Cesta byla dlouhá. Pokoušel se vytvořit nějakou konverzaci ale...já jsem s ním nemohl mluvit...nešlo to.Já nechtěl.Nechtěl jsem...

"Dobrá...jsme tu.Pořádně se z toho vyspi..."

"Budeš šťastný, že?"

"Cože?"Neslyšel mě...Nerozuměl mi.

Usmál jsem se a zvedl k němu hlavu.

"Měj se Krisi...Slibuju..."

Nemůžu...
"...Že zítra budu v pořádku"

Ne...Tohle já nechci říct...Nevěř mi ani slovo...

Slzy se znovu tlačily do očí.

Co uděláš teď?...

"To doufám.Tak zítra..."Usmál se Kris a odcházel.

"Nenechávej mě tu...Krisi...já...Miluju tě..."Šeptl jsem, i když jsem věděl, že tyhle slova nikdy nebudou vyslyšena.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kami Kami | 26. prosince 2013 v 13:24 | Reagovat

Ahoj, chtěla bych ti jen moc poděkovat za tvůj komentář u Hořkosladkého. Většinou na komentáře neodepisuji, protože prostě nestíhám, i když bych chtěla, ale ten tvůj mě srazil do kolen, takže jsem ti prostě poděkovat musela. Hořkosladké je jediná povídka, na kterou jsem doopravdy hrdá, je to takové moje miminko :D (A taky jsem včerejší psaní dalšího a zároveň posledního dílu slušně ořvala, protože jsem se odmítala smířit s tím, že to končí). Takže abych se nerozkecávala - opravdu upřímně děkuji za podporu :). Jsem ráda, že má povídka - pokud se tomu na 179 stránkách dá ještě říkat povídka - v lidech něco zanechává.

2 Hotaru Hotaru | Web | 28. prosince 2013 v 15:02 | Reagovat

Tahle povídka je hrozně... nevím, zanechalo to ve mně takový zvláštní pocit. Jsem smutná, protože to dopadlo tak, jak to dopadlo... ale zároveň jsem neuvěřitelně šŤastná, protože je to napsané prostě a jednoduše famózně. Moc se ti to povedlo, mám ráda povídky díky kterým ve mně potom něco zůstane. Hrozně se ti to povedlo.

3 S c a r s S c a r s | Web | 28. prosince 2013 v 20:52 | Reagovat

Ahhh, tohle je pech :( Chudák Tao nevyužil šance a Kris se mezitím zakoukal do Luhana. Bylo mi z toho docela dost úzko když jsem to četla, ale pěkný to bylo :)

4 kaspareq582 kaspareq582 | Web | 28. prosince 2013 v 21:04 | Reagovat

[2]: [3]: Děkuju :) No, ono to taky tak mělo působit. A chtěla jsem, aby to nechalo nějaký...dojem? Pocit? A jsem ráda, že to ve vás něco zanechalo. Teda, snad :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama